— Tajemná Praha —
To že je Praha velké město jistě všichni dobře víme, není proto divu, že se to tu hemží, duchy, démony, vlkodlaky, dušičkami, čerty a jinými nadpřirozenými bytostmi vydejme se společné po jejich stopách
Zvonící jeptiška
Výskyt: Ve věži Týnského Chrámu, avšak nepravidelně
Je to bývalá šlechtična, jejíž chování vůči poddaným bylo spíše kruté, než uhlazené. Mhody bylo dokonce drsné. Když jednou služebná, velice mravná a zbožná dívka, zaslechla libé zvuky zvonů z Týnského chrámu, sepnula ruce k modlitbě a její rty počaly ševelit Otčenáš, vyrušila ji šlechtična hrubým a nekultivovaným hlasem: "Ty můro nemytá, okamžitě toho nech a podej mi hřeben" Služka byla poslušná, přesto se jí moc nechtělo přerušit motlitbu. Šlechtičnu popadl fantas a nepomohlo ani služčino vysvětlování. Šlechtična ji vlastníma rukama začala šktit a činila tak dlouho, dokud služka úplně nevydechla. Teprve potom ženě došlo, co učinila. Dala se na podkání, vstoupila do kláštera a pomahala chudým a nemocným. Dokonce pořídila do Týnského chrámu nový zvon. U toho se má prý dodnes zjevovat. Bohužel nevíme, jak ji vysvobodit.
Nemravná Lukrécie a kaplan
Výskyt: Celetná ulice.
Lukrécie byla jednou z těch vyzývavých nemravných lehkých děv, které postávali v Celetné ulicia sváděla kolemjdoucí k hříchu. Dokonce to zkusila na místního kaplana. Nejprve na něj svůdně volala a pak se před ním dokonce oddhalila. Kaplan se na nírozlítil nejprve šlo jen o ústní přestřelku, ale Lukrécie nakonec vytočila kaplana až tak, že se neudržel a rozrazil Lukrecii svým kriucifixem hlavu. Lukrécie se poroučela mrtvá k zemi... Když kaplan zjistil, co učinil trefil ho šlak. Teď oba bloudí celetnou ulicí v tiché hádce. Nikoho neruší a nikomu nmevadí...
Sněžibaba
Výskyt: v okolí Týnského chrámu.
Farář v Týně si nemohl vynachválit svého kostelníka. Nejen, že udržoval chrám, tak jak se sluší a patří, ale staral se i opana Faráře, vařil mu čaj v chladných dnech a podobně. Jenže byl to právě on, koho postihla chřipka. A tak vše zůstalo na farářově žen, ta bohužel nebyla tak pilná ani tak ochotná. Venku sněžilo a ona faráři ani neuvařila, úklid v Týnu jen tak odflákla a místo toho, aby vymetla sníh od vchodu, zalesla si do komůrky a tam spala. Jenže přes noc se na sněhu vytvořil led a pan farář jdoucí do kostela uklouzl a zlomil si nohu. Později svým zraněním podlehl. Netrvalo dlouho a i paní farářová se odebrala k Pánu... tedy skoro. Neboť se zjevuje za chladných nocí u Týnského chrámu a divoce odmetá sních od prahu chrámu...
Plačící děcko
Výskyt: Před palácem Kinských o půlnoci na Neviňátka
Kdo by prošel o půlnoci v den Neviňátek kolem paláce Kinských, může spatřit malé robě, co usedavě pláče. To bylo tak. Za starých časů bylo zvykem, že se zabil kohout a pohřbil se do základů. To mělo zajistit kvalitní a dlouhověkou stavbu. Architektovi, co projektoval palác Kinských, ale obyčejný kohout nestačil a tak přemýšlel, co by tak mohl do základů dát. Unesl malé děťátko, zamordoval a pohřbil jej do základů. Proto se nyní zjevuje a jelikož bylo nepokřtěné snaží se o to aby jej někdo pokřtil.
Turek v Ugeltě
Výskyt? Ve dvoře Týnského chrámu za úplňku.
Spatříme-li tohoto ducha projede nám mráz po zádech, vždyť s sebou vláčí za pačesy useknutou ženskou hlavu! Ale nebojte se. Vám nic neudělá, jde o smutné a do sebe zatažené strašidlo. Jde o Turka, který tu kdysi žil. Dokonce si tu našel lásku. Jenže. Turek si musel promluvit s "Aláhem" o tom, že si chce vzít křesťanku. Tato "diskuse" trvala ale trošku déle - celé 4 roky. Takže si milá - milá našla jiného. Když to Turek po návratu zjistil uřízl této milé hlavu. Teď se zjevuje jako cuch, který pyká za své chyby.
Řezník s ohnivou sekerou
Výskyt: Okolo kostela sv. Jakuba o půnoci v den sv. Bartoloměje (patrona řezníků)
Roku 1611 při vpádu Pasovských do Prahy se snažila nenadálé situace vyžít chátra a napadla církevní statky. Mezi nimi právě i kostel sv. Jakuba. Tento kostel se však rozhodli bránit i místní řezníci a ubránili. Jen jeden řezník, jakýsi Tomáš, dal přednost noci s milenkou. Tato zrada mu přišla draho. Dnes se na sv. Bartoloměje zjevuje u kostela sv. Jakuba, mává ohnivou sekerou a brání tak kostel aspoň po smrti.
Jednoruký zloděj
Výskyt: U vchodu do kostela sv. Jakuba o půnoci na svátek Panny Marie.
Smutné strašidlo. Jednoho Mrazivého večera se zlodějíček nechal zamknout v kostele v domění, že pak v tichosti ukradne drahé dary, které tu lidé nechávali. Jen ze zlodějíček dotkl vzácných šperků u sohy. Pohnula se socha a pevně chytila zlodějíčka za paži. Zlodějíček, se lekl, prosil, smlouval, omlouval, hrozil i modlidbu spustil, ale nic nepomohlo. Ráno ho tak našli místní a naložili s ním po právu. Ruku mu usekli. Tato ruka dodnes visí na kostele (viz obrázek) a zloděj dodnes varovně obchází kostel.
Rozsápaný spiritista Ulrych
Výskyt: V Celetné ulici a okolí kolem jedné hodiny noční
Je to strašidlo spíše k politování. Torzo kdysi lidského těla. Jde o bývalého spiritistu, který se až příliš zajímal o svět mrtvých. Jedné noci se mu povedlo vyvolat hned patnáct démonů (PA nemá informace, o které přesně šlo). Nezvládl jejich řádění a ti ho roztrhali za živa. Teď bloudí Celetnou a varuje všechny, kteří by chtěli následovat jeho zhýralé vyvolávání.
Žebrající kostlivec
Výskyt: Okolo Karolina, denně po setmění.
V době, kdy v Karolinu byl lékařská fakulta, kdekoho upoutal pohled na vysokého a urostlého studenta. Ani místní púrofesor biologie si nemohl pohled na studenta upřít. I šel za studentem a učinil mu nabídku. Studentova kostra připadne profesorovi a 30 zlatých připadne teď studentovi. Student se radoval jak vydělal, vždyť jistě profesor zemře dříve než on mladý. Jenže oha. Student se dostal do bitky, ve které byl smrtelně raněn a jelikož nemohl být řádně pohřben, bloudí nyní okolo Karolina a snaži se vyžebrat zpět zradné peníze, aby svou kostru mohl vykoupit nazpět.
Škrtící židovka
Výskyt: V okolí Mikulášského kláštera - Nebezpečná!
Tato krasavice bývala milenkou micha Anselma z Mikulášského kláštera. Neměla s tím problémy. Netrvalo ale dlouho a na její tajemství se přišlo. Milenci plánovali útěk, ale ve cvhíli, kdy se oddávali radovánkám, je přistihl místní opat. Anselm byl zavřen a pak tajně vyhoštěn. Židovka se s tím nechtěla smířit. Rozběsněná navštívila udavačského opata a nemilosrdně ho uškrtila. Poté zemřela na srdeční slabost. Její duch běsní po Miklulášském klášteru dodnes a je velice nebezpečnáý, neboť by se stále mstil.
Podle čtenáře Blesku se kolem pražského Rudolfina potuluje strašidlo. Údajně jde o postavu takzvané škrtící židovky
To je záhada! Kolem pražského Rudolfina se prý potuluje tajemný duch ženy! Alespoň to tvrdí čtenář Blesku, který nám dokonce poslal i fotku záhadné postavy. Je skálopevně přesvědčen, že jde o skutečného ducha! Koneckonců jsou Vánoce - doba zázraků, magična a mystiky. Zda je to podvod nebo skutečný duch, posuďte sami... "Známý byl s mojí dcerou na procházce noční Prahou a u Rudolfina mu vypadl foťák z ruky. Když ho těsně nad zemí chytil, omylem stiskl spoušť. Doma pak vyvolal fotku, na níž je ten duch," popsal tajemný úkaz Jaroslav Samek. Že je to podvod? To Samek odmítá! "Známý není žádný počítačový nebo fotografický profík. A ta žena má na sobě noční plášť, který se nosil někdy v letech 1750 až 1800," uvedl Samek. "O fotomontáž skutečně asi nejde! Fotka není nijak vrstvená či upravovaná. Že je to duch, ale nevěřím. Spíš je to vyfocený převlečený člověk," řekl Blesku fotograf Stanislav Dudl. I to ale Samek popírá. "Dělal jsem historický šerm a neznám nikoho, kdo by šil podobný noční plášť," argumentoval. Samek totiž na duchy pevně věří! "Zažil jsem je na vlastní kůži. Spal jsem na zámku a děly se tam neskutečné věci. Dveře se samy otevíraly a zavíraly, všude bylo slyšet kroky a podobně," vysvětlil. Jak to tedy doopravdy je? To posuďte sami. Podle jedné legendy by to třeba mohla být takzvaná škrtící židovka, která se vyskytuje v okolí pražské Pařížské a Kaprovy ulice. V 18. století byla milenkou mnicha z tehdejšího Mikulášského kláštera, tamní opat ale mnicha odvezl pryč. Nešťastná a rozumu zbavená židovka ho v afektu uškrtila. Pár dní nato zemřela a podle pověsti dodnes bloudí uličkami kolem Staroměstského náměstí...
Tančící židovka
Výskyt: V bývalé Ozerové ulici před budovou židovského pohřebního bratrstva, po setmění - Nebezpečná!
Už nám to pozoruhodné strašidlo - je tomu dávno kdy utancovala posledního muže k smrti. Byla to lehká děva. Svou profesy vykonávala i na Velký Pátek. Jednou zase řádila, když tu se rozlétly dveře do lokálu vešla postava včerném hábitu a rudé kápy. V ruce třímal karabáč a počal všechny smilné dívky mrskat. Cizinec ještě všechny proklel. Nejvíce to odnesla právě naše židovka, která na následky mrskání zemřela. Dle prokletí tancuje na ulici dodnes a láká muže do své náruče, pak je utancuje k smrti.
Bludný varhaník
Výskyt: Od židovského hřbitova až k chrámu sv. Víta. - Doprovázen kostlivcem převozníkem.
Jde o žida, který v pokročilém věku přestoupil na křesťanství, dlouho svou novou víru zastával, hjájil i šířil, když se ale přiblížila jeho hodina. Chtěl být pohřben jako žid. To se mu stalo osudným. Dodnes jeho nerozhodnost můžeme sledovat. Když ze svého hrobu na židovském hřbitově vyrazí až k Vltavě, zde se nechá převést kostlivcem přes řeku. A pak spěchá do chrámu sv. Víta. Zde hodinu hraje na varhany a pak se opět vrací stejnou cestou do svého hrobu. Tuto pouť činí každý den.
Ohnivý muž ze staré koleje
Výskyt: V kaprově ulici o půlnoci...
Je to vrátný z bývalé "staré" koleje. Člověk nepřívětivý, nerudný a zlomyslný. Neměl rád studenty a šikanoval je. Proto se jej studenti rozhodli vytrestat. Zatáhli ho na domělé popraviště, kdeš už čekal kat v kápi. Všichni vollali po jeho smrti. Vratný tuhle taškařici bral smrtelně vážně a šlehla ho pepka. Stal se ohnivým mužem.
Železný muž
Výskyt: V Platnéřské ulici - jednou za 100 let.
Již déle než 400 let čeká na vysvobození. Duch Jáchyma Berky. Provinil se na své snoubence a teď po právu pyká. Když se vrátil z války, uvěřil pomluvám, které panovali o nevěře jeho milé. Před nevinnou dívkou si hrubě odplivl a oženil se s jinou. Dívka spáchala sebevraždu ve Vltavě a její otec skočil z věže. Není divo že byl Berka po své smrti proklet a nyní co 100 let hledá čistou pannu, která by s ním hodinu přátelsky rozprávěla.
Černý kocour
Výskyt: V panské ulici, dům U Piaristů.
V Praze řádí mor a jemu neujdou ani mladí majitelé domu U Piaristů. Jejich sluha toužebně prahne po majetku svých pánů a tak jedné tiché noci zavraždí dvě nevinné děti těchto manželů. Posléze je pokousán vzteklým kocourem a umírá. Od té doby se zjevuje U Piarisů, prská a dívě svítí očima. Vysvobodit ho může jen nevinné, dítě, které by ho pohladilo. Jenže dostantě nevinné dítě o půlnoci do hospody a donuťte ho pohladit nevraživou šelmu.
Mořský Pirát
Výskyt: V truhlářské ulici - Nebezpečný!
Frederik Jensen, kterému se přezdívalo Rudý kozel, přijel do vnitrozemmí, aby zde v klidu užil nakradeného majetku. Ve dne to byl ctihodný Pražan, v noci pak hýřil stejně jako za mlada. Pil, karbanil a smilnil. Není divu, že se jednou před krásnou něvěstkou uřekl a povykládal, kde že schovává všechny své peníze. Dívka si samozřejmě dala jedna a jedna dohromady. Piráta upila do bezvědomí a pak mu podřízla hrdlo. Kam poté dívka s pirátovým pokladem zmizela nevíme. Jisté je jen to, že Frederik vstává ze svého pomyslného hrobu a hledá nevěstku a svůj poklad.
Šílená stařena
Výskyt: V Dlážděné ulici o půlnoci
V minulém století žila byla jedna vdova a ta měla syna, který dost vydělával. Jenže milý sináček musel odejít na vojnu a tak svěřil své peníze své matce. Komu by také mohl více věřit, že? Jenže naše vdova velice ráda vsázela na čísla. A tak netrvalo dlouho, než ze synova majetku nezůstalo vůbec nic. Stařena zešílala, když to zjistila a hned na to zemřela, dříve, než se její syn vůbec stihl vrátit. Jelikož peníze měli jít na založení šermířské školy, bloudí stařena, Dlážděnou úpí a čeká na někoho, kdo by v Praze postavil šermířskou školu.
Zdroj: Zpracováno na základě knihy Praha plná strašidel / Jiří Winter-Neprakta, Miroslav Švandrlík - text byl upraven teamem Paracz
Ohnivý muž na Poříčí
Výskyt: Údajně vysvobozen
Bylo to strašidlo, ze kterého opravdu čišela hrůza. Svému jménu dělal čest a oheň metal na všechny strany. Teprve nějaký švec Matěj opilý alkoholem se s ním dal do řeči. Vykládal mu jak krásně plápolaá a jak krásně umí metat oheň. V takto družném rozhovoru došli až k Matějovi domů - Matěj se s ním přátelsky loučil a jako poslední větu mu řekl: "Aby tě za to Pánbůh pozdravil, kamaráde" a tehdy se měl ohnivý muž rozzářit naposledy. Plných 300 let čekal na křesťanské pozdravení. Nevěstka StázkaVýskyt: U Petrské věže na Biskupském Náměstí. Jené tmavé noci utíká po ulici dívka lehkých mravů a za ní četníci. Tehdy byly tyto služby jaksi mimo zákon. Stázka utíkala a už už ji šlapali na paty. Poslední příležitost jak prchnout bylo u Petrské věže do dvora. Nedalo se nic dělat. Jenže dvůr hlídal velký černý dobrman. Ten na nevítaného návštěvníka okamžítě zaútočil. Stázka zkončila s prokousnutým hrdlem. Dodnes obchází Petrskéou věž a vysvobodit ji může jen policista, který ji odpustí její povolání. Vilný AšantVýskyt: U Vtavy u obou břehů ostrova Štvanice Od Poloviny 19. století se stává Štvanice významnou pražskou atrakcí a lze zde narazit i na tehdy vzácné lidí, kteří mají pleť černou jako uhlí. Není divu, že místní krlásky po nich házejí očkem. Ani Černoši si na mravnost moc nepotrpí. Inu stalo se, že jeden Černoch chtěl řezníku Vildovi jeho milou přebrat. Žárlivý řezník vzal milého Ašanta sekerou a bylo. Jeho tělo poté hodil do řeky. Od té doby se z Vltavy vynořuje mohuzná temná postava se sekerou v zádech a běsní po odvete! Zavražděná jeptiškaVýskyt: V klášteře sv. Anežky a okolí - nepravidelně Někdy se zjevuje zakrvácená a hořce plačící, jidny mírná a uměvavá. Je to dcera bohatého šlechtice, která musela odejít do kláštera, neboť milovala chudáka. Pokusila se z kláštera utéci, ale otec ji přistihl ve zlosti zabil ji i jejího milého. Její duch tu a tam obchází Anežský klášter. Nikomu mneublíží naopak snaží se pomáhat, převážně mtajným milencům. JednorožecVýskyt: V Biskupském dvoře - Nebezpečný! Jedním z nejznámějších pražských spiritistů byl Jeroným Bouše. Jeho věhlas byl vskutku evropský. Zejména zhmotnění se mu dařila. díky svému médiu, kterým byla Alžběta Rákosníková, mohl Jeroným svým divákům připravovat mnohdy dechberoucí podívanou. Jednou si přichystal vyvolání jednorožce. To se mu podařilo. Zvíře vytažené z pekel, ale nakonec nezvláddli a jednorožec je pozabíjel. Od té doby se tu a tam zjeví v Biskupském dvoře, ale to se stává stále řidčeji. Smutný IndiánVýskyt: Na Františku - blíže Milosrdných, při západu Slunce. Zjevuje se při západu slunce, ale musí to být bezmračný den. Touží vrátit se do své rodné země. Do čech se dostal s cirkusem. Byl další raritou Štvanice. Po několika letech zde umírá na plicní chorobu. Do posledního dechu se modlik ke svým bohům, aby nezemřel v cizí zemi, leč nebylo mu dopořáno. Nyní se zjevuje a stále prosí o to, aby směl být ve své zemi. Vysvobodí ho ten, kdo doveze kousek jeho oblečení či těla zpět do Ameriky. Mrtvý hráčVýskyt: V kostele sv. Petra o půlnoci - Nebezpečný! Býval to kostelník u sv. Petra, ale i vášnivý karetní hráč, obehrál kde koho a byl mistrem ve svém oboru. Jenže když na Prahu udeřil mor, lidé měli jiné starosti a o karban se nezajímali. Mor postupně klátil i karbaníkovi přátele. Nakonec už nebylo s kým hrát. Tu udělal karbaník chybu. Šel na hřbitov a povzdechl si nad hroby svých přátel,, že by si s nimi ještě aspoň jednou zahrál. Přání se mu splnilo. Kostlivci vyskákali z hrobů a hráli karty jak divý, až milého karbaníka obehráli i o jeho dužši. Nyní obcháý svatopetrský kostel a hledá s kým by si zahrál, neboť ho může osvobodit jen ten, kdo nad ním vyhraje. Kdo prohraje, toho roztrhá. Rybožrout ze StromovkyVýskyt: Stromovka - za měsíčních nocí - Nebezpečný! Byl to pobočník generála Windischgrätze, který v červnu 1848 ostřeloval Prahu. Měl hodnost hejtmana a pocházel ze šlechtické rodiny. Vedl podivný život. Za měsíčných nocí se koupal nahý v jezírku ve Stromovce. Nejpodivnější na tom ylo, že se kolem něj shlukovaly ty největší ryby. Tento hejtman přichází později v Praze o život. Byl kýmsi umlácen a pak vhozen do vody. Netrvalo dlouho a na povrch se z vody začala vynořovat napolorozpadlá nestvůra, která kdysi byla člověkem. Polyká mrtvé ryby a syrové jikry. I když se nejedná o démona pohiblivého, přesto je velmi krutý a krvelačný. Mlynář s povozemVýskyt: Na Příkopě u Prašné brány - současně se nezjevuje Toto strašidlo se vyřítilo od Vtavy do Celetné, aby Prašnou bránou dostal na Příkop, kde se propadl do země. Jednalo se o jedno z nejpozoruhodnějších strašidel. Koňům z nozder šlehaly plameny, otěže se měnily v syčící hady. Bohužel se na konci 20. století přestal úplně zjevovat. Proč, to nevíme. Upír Dopiječ - Krvavé kolenoVýskyt: Okolý Olšanských hřbitovů Byl to drobný mužík, ošumtělý a ničím nevynikající. Rád vysedával po hospodách, ale jelikož neměl peněz na zbyt, upíjel po ostatních zbytky. Jednou se připletl do jakési rvačky a někdo ho bodl nožem. Jeho mrtvola měla být spálena, ale... Z mužíka se stal nemrtví a upír, jenže ti si hoví většinou v hrobkách a on hrob neměl. A tak se usídlil na Olšanských hřbitovech, kde využívá cizích hrobek. Jelikož to nebyl člověk nijak zlý - zůstalo mu dopíjení jaksi i do upírského stavu. Čeká až se někde strhne rvačka, či až se nešikovně někdo řízne do prstu a krev, která skape na zem vypije. Jelikož často olizoval rozbitá kolena - začalo se mu říkat krvavé koleno. Bezhlavý purkmistrVýskyt: Před kostelem sv. Martina - jen lidem nedbalým Na denní nebo noční době mu nezáleží, s=íše mu jde o vaši pořádkumilovnost. Býval to purkmist, ktereho jeho nedbalost roku 1386 stála hlavu. Nechal zlaté pečědidlo jen tak se povalovat. Pečeť obsahovala i městský znak! No složitou cestou se pečeť dostala až ven na ulici a tam byla objevena. Purkmistr byl postaven před soud, odsouzen a sťat. Nyní obchází kolem sv. Martina jako výstra všem, kdo by snad chtěli být stejně nedbalí jako on. Šílený bradýřVýskyt: Karlova ulice o půlnoci Pobíhá o půlnoci Karlovou, Liliovou a dalšími přilehlými uličkami v ruce třímá přitvu a divoce koulí očima. Zpronevěřil se kdysi svému povolání. !Žil v blahobytu a nadpoměry. Dal se na černou magií aby dostal ještě více zlat. Smozřejmě se vše zvrtlo a bradýř přišel o vše. Není divu, že jeho dcery zkončili v nevěstinci a jeho manželka spáchala raději sebevraždu. On sám pak šílený pobíhal po ulici a napadal kolemjdoucí břitvou, tak dlouho běsnil, až ho trefil šlak. Dodnes pobíhá po ulici a hledá někoho, koho by oholil. Je to mírné strašidlo, i když tak nevypadá. Když se u něj nechá někdo oholit, osvobodí ho. Utopená služkaVýskyt: V Karlově ulici, dům U Zlaté studny, v nočních hodinách Na pražském Starém Městě najdete nádhernou budovu, která nese název Dům u zlaté studny. Tento dům, který má jednu z nejkrásnějších fasád na Starém Městě, byl a stále je zahalen závojem tajemství. V hospodách po okolí se kdysi vyprávěl barvitý příběh, že na dvoře tohoto domu byla studna plná cenných pokladů. Jedné noci se Lubomíra, zvědavá služka z domu, rozhodla do studny podívat. Neměla přitom v úmyslu se do temné studené hloubky spustit. Když se však nahnula přes okraj, aby lépe viděla, spadla nebohá služebná do studně a utopila se. Majitel domu potom nechal studnu na příkaz městských úřadů vyčistit. K překvapení všech se uvolnil ze strany studny kámen a z díry se vysypaly stovky tisíc zlatých mincí, které z majitele studny udělali boháče. Utopenou služku však šťastný osud nepotkal a tak dodnes tráví večery strašením v okolí domu, voda jí kape ze zplihlých vlasů, zuby drkotají a z očí tečou slzy. Může být zachráněna jedině tehdy, až jedna z původních mincí ze studně pomůže dobrákovi, který se bude modlit za její duši. zdroj Bezhlavý templářVýskyt: V Liliové ulici - nyní se nezjevujeV magické spleti uliček pražského Starého Města kdysi žil šlechetný templářský rytíř, který jezdil na krásném bílém koni. Dnes je tento rytíř jedním z pražských nejoblíbenějších duchů, i když už teď bez hlavy. Bezhlavý templář jezdí s hlavou v ruce po dlážděných ulicích a často vyzývá chrabrá srdce, aby ho vysvobodila ze spárů prokletí. Aby byl bezhlavý templář ze svého prokletí vysvobozen, člověk musí být natolik statečný, aby zastavil jeho koně, zmocnil se rytířova meče a probodl jím templářovo srdce. Bezhlavý templář se toulá po malebné a lehce strašidelné Liliové ulici mezi půlnocí a jednou hodinou ranní (tedy pokud tomu věříte). Není jasné, z čeho se rytíř za svého života provinil a čím si zasloužil tak hrozný osud, ale jedna věc je jistá - je to dozajista jeden z nejelegantnějších duchů, kteří v Praze straší. zdroj Ohnivý mužVýskyt: V Karlově ulici - zejména po velkém požáru
Podle pověsti jistý chorobný lakomec, když vypukl nedaleko odtud požár, odmítl pomáhat hasit a raději běžel domů zachraňovat své peníze. Nacpal si zlaťáky do pytle a běžel s nimi do bezpečí. Když doběhl do Karlovy ulice, chytil se náhle za srdce a zemřel. Od té doby když v Praze někde hoří, je možné spatřit postavu ohnivého muže s těžkým pytlem na zádech, jak běží Karlovou ulicí ke Karlovu mostu. zdroj
Chlupáč
Výskyt: nepravidelně na místech, kde se holduje neřesti
Je to zlý duch, který na sebe vede odpudivou podobu. Žije ve smrdutých stokách a vystupuje z Vltavy. Škrtí nevěstky. Je nemilosrdný. Nikdo neví, kde se vzal a poč tak činí. Jisté je jen to že jde o velice nebezpečnou vytost. Nasupený rytířVýskyt: Okolí kostela sv. Vojtěcha. Pronásleduje jircháře. To se stalo tak. Rytíř se zamiloval do prosté jirchářovi dcery. Za normálních okolností by každý jiný rodič by štěstím skákal 2 metry 20 - ale jichtář ne. Bručel, že se to nehodí, aby se dcera držela svého a pod. Milenci tedy prchli a chtěli se tajně vzít. Místní opat jim to ale neumožnil. Rytíř už byl vzteky bez sebe a tak opata probodl. To byl konec nejen jeho ale i konec lásky. Jichtářova si nakonec vzala někoho sobě rovnějšího a rytíř se žalem pomátl a zemřel. Dodnes pobíhá kolem kostela, kde zabil opata a hledá jichtáře, který mu zničil život. Přiblblý pohodný MilivojVýskyt: V ulici Na Výtoni Byl to člověk nevábného vzhledu a mdlého myšlení. Strasně moc si přál být milován, což se mu samosebou moc nedařilo. Jednou se pokusil políbit jednu dívku. Ta však neměla pochopení a začala ječet. Přiběhnouvší pomoc moc Milivoji nepomohla. Ubili ho k smrti. Nyní se zjevuje a pokouší se obejmout ženy a políbit je - však taky může být osvobozen jen dívkou, která ho vroucně políbí. Strašidla na KarlověVýskyt: Na karlově o půlnoci Jako ve většině příběhů i zde jde o nešťastnou lásku. Byla jedna díva a ta měla dva nápadníky - důstojníka a kupce. Samosebou dávala přednost důstojníkovi. Kupec kypěl vzteky. Tak si na milého důstojníka počíhal a zabil ho. Tak vznikl první duch. Dívka si nešťastná myslela, že ji milý opustil a vzala si kupce. Kupec šel jednou přes Karlov a uviděl tam ducha důstojníka. Vylekal se a sáhl si na život. Oběsil se a po smrti se přidal, co druhý duch na Karlov. Když se to dozvěděla jeho žena - trefil ji šlak a už jsme tu měli 3 duchy. No a čtvrtým se stal dívčin ote, který se celý nešŤastný otrávil. TeĎ všichni 4 bloudí Karlovem a není jim pomoci. Tři černí psiVýskyt: Na Moráni o půlnoci Na Moráni hned vedle klláštera býávalo staré pohanské pohřebiště. Michy popuzel pouhý pohled na toto místo. Zejména tři byli jak ďas. Kosti kradli a rozhazovali je toulavým psům. Jednou je ale přistihl opat a proklel je, že lidské kosti házejí psům. Po smrti se z nich stali černí psi, kteří vypadají velice nebezpečně - přitom netouží po ničem jiném než po přátelském podrbání.
Zdroj: Zpracováno na základě knihy Praha plná strašidel / Jiří Winter-Neprakta, Miroslav Švandrlík - text byl upraven teamem Paracz
Praha - Vajíčka přidávaná do malty, Bruncvík, král Václav IV. a lazebnice Zuzana - to jsou snad nejznámější pověsti dotvářející genia loci Karlova mostu. Patřil odjakživa k místům, k nimž se upírala fantazie nejen umělců, ale i prostého lidu, který jej obestřel mnoha zkazkami.
Aby nový most byl pevný pro všechny časy, rozdělávalo se vápno syrovými vejci, tak praví dodnes nepotvrzená, ale ani vyvrácená legenda.
Vždyť za středověku se malta skutečně tvrdila všelijak, mlékem či tvarohem počínaje, přes volskou krev, žluč až po pivo a víno. Když však přivezli Velvarští na stavbu místo syrových vejce natvrdo vařená, to aby se jim cestou nerozbila, a z Unhošti místo mléka syrečky, vyvolalo to prý velký posměch.
Půvabná je pověst o sličné lazebnici Zuzaně, která Václavu IV. pomohla uprchnout z vltavské lázně, když král upadl do zajetí vzbouřených českých pánů. Nic na tom nemění to, že si ji zřejmě vymyslel kronikář Václav Hájek z Libočan. Legendu podporuje také několik zobrazení ledňáčka ve věníku na Staroměstské mostecké věži. Byl to oblíbený osobní znak Václava IV., symbol věčnosti a nesmrtelnosti, ale rovněž znak cechu pražských lazebníků. Turisté dodnes rádi hledají emblémy s ledňáčky na věži, neboť všech pět ledňáčků uvidí prý jen ten, kdo je poctivý.
Nejslavnější z pověstí, které se váží ke Karlovu mostu, je legenda o Bruncvíkovi. Někde na mostě je prý zazděn Bruncvíkův zázračný meč, který podle legendy na jeho přání sám srážel hlavy nepřátelům. Až jednou bude české zemi nejhůř a na pomoc vyjede svatý Václav v čele blanických rytířů, tehdy na mostě jeho kůň rozkopne zem a meč se objeví, zničí nepřátele a bude navždy v Čechách klid. Při opravě mostu po povodni z roku 1890 byl prý v mostovce skutečně objeven zrezivělý meč. Ten Bruncvíkův to však zřejmě nebyl. Nález ale nijak neudivuje, vždyť na mostě se bojovalo už od husitských válek.
Pod čtvrtým mostním obloukem podle vyprávění odedávna žil a možná ještě žije vodník. Prý však své vodnické živnosti zanechal a zřídil si na Kampě půjčovnu loděk.
Řada pověstí se váže ke sv. Janu Nepomuckému. Jednomu chuďasovi například pomohl k bohatství. Ve snu ho světec vyzval, aby přišel na Karlův most, že najde poklad. Venkovan tu potkal vojáka, který měl také sen o pokladu, ale na jiném místě. Podle vojákova snu vesničan poznal, že jde o jeho chalupu. Pod starou jabloní pak spolu opravdu slíbený poklad našli.
Poté, co Václav IV. dal shodit Jana Nepomuckého do Vltavy, spadl prý jeden mostní oblouk. Každá oprava ztroskotala, po půlnoci se vždy sesulo vše, co přes den postavili. Až se jeden stavitel spolčil s ďáblem a slíbil mu duši toho, kdo první ráno přejde most. Léčka s kohoutem staviteli nevyšla, ďábel vylákal na most jeho těhotnou ženu. Dušička neviňátka se pak vznášela neviditelná nad mostem a kýchala chladem. Vysvobodil ji až venkovan, který na kýchnutí řekl zbožně "Pozdrav Pán Bůh". Od té doby už na Karlově mostě nestraší.
O postavení světcovy bronzové sochy na mostě se zasloužil Matyáš Bohumír Wunschvitz, zvaný též Vunšvic, jehož rodina ctila sv. Jana již dávno, ještě před jeho svatořečením. Pojí se s tím prý zázrak, jímž Jan Nepomucký zachránil jeho uneseného sedmiletého syna prodaného do otroctví v Turecku. Ve snu hocha vyvedl světec z vězení a když chlapec procitl, stál před otcovým domem na Václavském náměstí. Na památku toho Vunšvic místo dřevěné sochy sv. Jana dal vsadit na most sochu bronzovou.
Hradčany
Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské.
Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století jeden z největších hradních komplexů na světě (podle Guinessovy knihy rekordů je to svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky největší starobylý hrad na světě). Často je považován za symbol města i České republiky.
Součástí hradu je Katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů i jejich posledního odpočinku. Mimo mnohých českých panovníků (včetně čtyř císařů), pražských biskupů a arcibiskupů, duchovních, šlechticů i jiných lidí spjatých s pražským dvorem jsou v katedrále pochováni i někteří světci - velká část českých zemských patronů (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Zikmund nebo Jan Nepomucký). Jsou zde také uloženy české korunovační klenoty.
O vzniku Svatovítského kostela
Když získal kníže Václav vzácnou relikvií - rámě svatého Víta, dal vystavět kolem roku 925 v místě dnešní katedrály rotundu zasvětsenou sv. Vítu. Místo bylo totiž do té doby používáno pohany. Modlili se zde k Svanotovítu. On a sv. Václav měl hodně společného, přesto se Václav snažil o to, aby byla rozšířena křesťanská víra. Dodnes také nese katedála na jeho počest i jeho jméno - Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. O přízracích, které bránili svatovítský chrám Hned několik pověstí se týká vlády zimního krále (1619 - 1621). Zemi tehdy vládli protestanti a v čele stál kazatel Skultéty. Není proto divu, že se tlak mezi křesťany a protestanty stupňoval. Protestanti chtěli vyplenit i katedrálu. V tom se ale crám začal bránit, každý kdo se byť jen opřel o hrob sv. Víta, či se ho jinak dotkl stal se mrzákem. Znám je i případ, kdy byl člověk usmrcen. Jindy se do chrámu vloupali lupiči, protože cosi zaslechli, schovali se za oltář, kde nakonec i usli. Najedou kohout, co stojí u nohou sv. Víta, zakokrhal a celým kostelem se začala šířit nebeská zář, až se zloději vylekali, že svítá. Vysočili rychle nejbližším oknem - přímo do rukou hradní stráže. Když stáli na popravišti, všichni kohouti v Praze se naráz rozkokrhali.
Roku 1619 ( 1620 - Bílá Hora) se v noci orzezněli zpěvy svatývh a objevola se světlo. Místní kostelník, chtěl vědět, co se tu děje a tak si počkal v katedále až do noci. Z kaple sv. Václava vyšlo v noci procesí svatých v čele s českými patrony. Všichni předstoupili před oltář a sloužili mši za český národ.
Také se stalo, že za těch sporných let, kdy křesťané a protestanti proti sobě zle meče zvedali, dal Skultéty zvonit v den, kdy by se nemělo, jenže nikdo nebyl schopný zvony rozhoupat naopak, když Skultéty vyzvánění zakázal, tu se sami od sebe zvony rozhoupaly.
O lampě nad hrobem Jana Nepomuckého
Nad hrobem sv. Jana Nepomuckého visívala zlatá lampa, která dokázala zmitez, ktkoli ji chtěl někdo ukrást. Jednou však zlatník - její zhotovitel - upadl do bídy a sv. Jan Nepomucký se mu ve snu zjevil a radil, ať vezme lampu a roztaví ji na zlato. Zlatník se zdráhal, ale když se to opakovalo několikrát, uposlechl. Neskutečně potom sbohatl, když šel sv. Janu poděkovat k jeho hrobu udivil se, neboť lampa, kterou roztavil stála netknutá na svém místě. Zlatník z vděčnosti zhotovil daleko krásnější lampu a usadil ji na místo té staré. Tato lampa visí nad hrobem dodnes.
Obří zvon Zikmund
Největší zvon v katedrále i v celé zemi. Když ho chtěli roku 1549 zavěsit na věž, každy provaz praskl a nikdo nebyl schopen ho vyzvednout. Až si vše na starost vzala dcera krále Ferdinanda I. Habsburského. Zavřela se s dalšími děvčaty do komnat a do provazu vplétaly vlastní vlasy. Zároveň princezna sestrojila zvláštní stroj. Navzdory posměškům se ženám podařilo zvon vyzvednout. Když lidé chtwli vidět stroj, který to dokázal, princezna ho raději zničila, aby nikdo neznal jeho tajemství.
Pověst říká, že zvonu pukna srdce, když hrozí zemi velké nebezpečí. Stalo se tak před ničivými povodněmi roku 2002.
Podobné vyplnění pověsti zažili i korunovační klenoty. O nich se říká, že kdo si korunu na hlavu nasadí neprávem, ten zemře. Říšský protektor Reinhard Heydrich si ji nasadil na hlavu ... dva dny před atentátem. (27. 5. 1942.)
Bílé zjeveni ze svatovítského chrámu a jeho věštba
Na svatovýtské věži býval zvoník, který rád popíjel. Jednou se vracel domů mírně podnapilý a protože byl líný stoupat do své světnice nad zvony, ustlal si přímo dole v kapli. Tam se mu ale zjevila postava v bílém rouchu a napomenula ho, že si troufá vstoupit do chrámu božího podnapilý. Jestli se tak stane ještě jednou bude zle. Ráno se probudil a míto černých vlasů byl celý šedivý.
Další zjevení této postavy se opakovalo roku 1753. Tehdy stál na Hradě na stráži vojín. Zjevila se mu bílá postava a pod nohy mu hodila pšenici. Druhou noc jinému vojínovi hodila pod nohy zlaté dukáty. Třetí noc na ní jeden odvážný vojín vystřelil ona však kulku chytila ahodila mu ji pod nohy a pravila: " Příští rok bude výtečná sklizeň, druhý rok lidu Štěstěny přízeň, třetí rok války trýzeň" a zmizela. Jak pravila tak se i stalo. Příští rok byla velká úroda, napřezrok hojnost peněz a třetí rok vypukla sedmiletá válka.
Zjevení Otce vlasti.
Karel IV. dal pro ostatky sv. Václava zbudovat honosnou kapli a do ní umístil tři věčné lampy, ve kterých nesměl vyhasnout oheň. Po smrti císaře byly k nim přidány další dvě. Jedna za spásu duše Karla IV. a druhá za český lid. O oheň se měl starat sakristián. Staral se o ně svědomitě. Ale když jeho žena onemocněla, zapomněl. Vyděšený vběhl toho rána do svatováslavské kaple a zůstal údivem stát. Všechny lampy hořely, jako by do nich někdo olej přiléval - jen lampa, za spásu duše Karla IV. byla vyhaslá. Tak se to opakovalo po celou dobu, kdy bala sakrisiánova žena nemocná. Sakristián tomu chtěl přijít na koub a tak zůstal jednu noc v kostele. Hluboko v noci se v kapli rozzářilo nebeské světlo a vněm se zjevil sám Otec vlasti! Dolil olej do všech lamp kromě té své a zmizel.
Smutný osud potulného mastičkáře
V Jelením příkopě straší o půlnoci duch potulného mastičkáře. Ten ke svému údělu přišel - no - jako slepý k houslím. Za Rudolva II. se ve Lvím dvoře chovali lvi a o ně se staral nepoctivý ošetřovatel. Maso určené pro lvi kradl a prodával lidu. Nehorázně na tom bohatl. Potulný mastičkář přišel k hradu zemdlelý dlouhou cestou a skonal poblíž Lvího dvora. ošetřovatele nenapadlo nic jiného, než tělo hodit hladovým lvům. Problém byl v tom, že mastičkáři se nedostalo řádného pohřbu. Dodnes se zjevuje v době krmení zvěře - nepravidelně.
Práh do jiných světů
Na konci Zlaté uličky se v hradební zdi občas zjevuje Dům u poslední lucerny. V něm má být skryt práh mezi naším světem a světem duchů. Tento práh má být základním kamenem města - podle něho se má i Praha jmenovat. Sféru neviditelného města měl vytvořit esoterní řád Asijských bratří (Sad-Bhaiů)
Skřítci, kteří strašili už Karla IV.
Ve Zlaté uličcea ve starém purkrabství straší skřítkové, o kterých psal i král Karel IV. Jednou prý uléhal ke spánku po večeru stráveném s Buškem z Velhartic, když vtom slyšel kroky a chichotání. Rozsvítil, aby zjistil, odkud hlas přichází, ale viděl jen, jak neviditelná ruka hodila číší přes celou komnatu a jak se číše roztříštila. Když se pak vyptával, řekli mu lidé, že to asi byli bůžkové místa - škodolibí a zlomyslní skřítci.
Vodník bez řeky
Na Pražském hradě žije i jeden vodník, který nežije v tekoucí vodě. Jmenuje se Paklt a střeží vodu na Hradě. Má něco kolem 60 cm a chodí hradem s podivným úsměvem. Na pozdravy neodpovídá a pokud se ho někdo opováží pronásledovat, zlomyslně zmizí v některé z hradních zdí.
Legenda o sv. Václavovi
Děj jedné z nejslavnějších legend o sv. Václavovi se dostal až do anglické koledy "Good King Wenceslas". V místě, kde se říká na Opyši, obdělával sám sv. Václav vinice, ze kterých se dělalo mešní mvíno, dokonce zde pekl hostie. Jendou šel s věrným Podivenem tyto hostie roznést po kostelých. Podiven si stěžoval, že mu mrznou nohy. Nato mu Václav řekl, aby šel v jeho stopách. A opravdu, jen tak Podiven učinil, přestaly mu nohy mrtnout, dokonce mu na ně bylo horko.
Podivná socha v bazilice sv. Jiří
V kapli svatého Martina stojí prapodivná socha dívky. Jistý vlašský sochař totiž zavraždil v Jelením příkopě svoji milenku Brigitu. Byl velmi žárlivý, a když se vrátil z cest, uvěřil lžím o milenčině nevěře. Proto ji vylákal do příkopu a ze žálivosti zabil. Byl za to odsouzen na smrt. Měl poslední přání - chtěl před smrtí Brigitu zvěčnit tak, jak byla nalezena - z půlky zetlelá a plná havěti. Po těle sochy se tedy plazí ještěrky, žáby a hadi. Když sochař dílo dokončil, sám spáchal sebevraždu.
Ve skutečnosti má být Brigita alegorie Marnosti ze 16.století.
O Kříži hřeby pobitém a kříži zuby zdobeném
Pověst praví, že na Hradčanech stával kříž, který zde nechala postavit královna Anna (1503 -1547). Na kříži byl krásně vyřezaný Kristus, přibitý stříbrnými hřeby a rány měl vykládány rubíny. Královna se u kříže denně modlila a v den kdy skonala, řekla muži ať pamatuje na Čechy v dobrém, tak se ale nestalo a od té doby tu královna žalostně běduje. Když do Prahy vtrhli Sasové, zmizely hřeby i rubíny a Kristus byl rozbit. Hříšníkem byl kovář saského kurfiřta, který byl ale následně popraven. Od těch dob každý kovářský tovaryš, který přijde do Prahy, zatluče do kříže hřeb na znamení, že se od tohoto hříšníka distancuje. Až bude kříž pobitý celý, nastanou pro český národ lepší časy. Podle jiné pověsti se hřeby zabíjely na paměť jednoho sebevraha, který se na kříži oběsil. Každý hřeb prý jeho duše cítila a člověk, který hřeb zabil, tak získával sílu. Před kostelem kapucínů na Loretánském náměstí zase stával dřevěný kříž do kterého lidé zaráželi zuby, aby je přestali bolet. Podle pověsti to bylo protože v domě U Pešků žily dvě vdovy, jedna měla krásnou dceru a ta druhá jí záviděla a tak dívce pomazala dásně jedem a té začaly zuby vypadávat. Poslední zub vložila do kříže a začala se modlit, jednou v noci se jí zdálo o Panně Marii a když se pak probudila, bolest ustala a narostly jí nové zuby. Asi nemohla poslouchat šišlavou modlitbu.
Ohnivá strašidla z Pohořelce
Toto místo je opravdu snad ohněm prokleté, posuďte sami. Mezi kostelem sv. Matouše a domem U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí stál do roku 1788 sloup, na kterém bylo vyobrazeno, co se tu prý kdysi stalo. Drahomíra byla dcera knížete Stohranů a byla silně neuznávala křesťanství. Provdala se za knížete Vratislava. Na Tětíně úkladně zavraždila kněžnu Ludmilu, kterou považovala za svatou. Lid jí za to začal nenávidět a tak se rozhodla Čechy navždy opustit. Když z hradu vyjela a směřoval na Loretánské náměstí, ve chvíli, kdy míjel kostel sv. Matouše, ozval se zvonek oznamující pozdvihování. Drahomířin kočí, křesťan, zastavil koně a rychle vběhl do kostela, kde poklekl. To kněžnu rozčílilo a začala křesťanům lát a nadávat zlým jazykem. Vtom se ozvala ohlušující rána, země se otevřela a kněžna s kočárem a koňmi zmizela v bezedné propasti. Jen hrozný zápach a bič kočího zaražený v zemi napovídaly, co se tu před chvílí událo. Propast byla nějakou dobu pouze obehnána plotem a poté byl zde postaven zmíněný sloup. Pověst praví, že zlá Drahomíra za bouřlivých nocí v místech, kde se propadla, vyjíždí z podzemí v ohnivém kočáře taženém koňmi, ze kterých srší pekelné jiskry. Sedí na kozlíku místo kočího, lomí rukama a volá: ,,Bude zle, bude zle!" Koho chce varovat, není známo. Když projede celé Hradčany, za hrozného rachotu se její kočár opět propadne do země. Logičtější se zdá vysvětlení, že zde opravdu propast byla a kočár se do této propasti prostě smekl, kdo ví. Dále na Pohořelci můžete spatřit ohnivého psa, kterého vede na řetězu černě oblečený bezhlavý muž. Jeho uříznutou hlavu drží pes v tlamě. Ohnivý pes je prý duše jeho manželky, která mu uřízla hlavu, aby se zmocnila jeho bohatství, a teď ho takto užírá i po smrti. Muž totiž v předtuše zlého konce včas peníze uschoval a tak teď bloumá Pohořelcem a snaží se naznačit všem kromě ohnivého psa, kde peníze skryl. Až někdo peníze nalezne, budou oba vysvobozeni. No a do třetice se ohnivá pověst váže k domu u tří lilií, kde bývala taneční hospoda, do níž se na tancovačku vydala bezcitná dívka rovnou od rakve své matky. A jelikož se říká, že "s čím kdo zachází, tím také schází", čert ji za tuto bezcitnost utancoval k smrti a kosti rozházel po zahradě hostince.
O škrtícím kostlivci
Tato pověst se prý zakládá na skutečném nálezu dvou koster ve Strahovském klášteru. Kostry tu byly nalezeny v pozici kdy klečící kostru škrtila ležící kostra v hrobce. Byl zde pohřben hrabě Lažanský, který cítil vinu za to, že na Bílé Hoře zabil člověka. Jeho kosti byly složeny pod chodbou do sakristie, tedy celkem nedůstojné, ale nenápadné místo. Roku 1648, kdy Švédové drancovali Prahu, došlo i na klášter a místo se naopak ukázalo tím nejlepším. Vojáci vykrádali hroby, brali cínová víka rakví i zlaté prsteny a další. I tato nenápadná hrobka ale byla objevena a když se sem jeden Švéd vloupal, kámen ho zavalil a kostra Lažanského ho začala škrtit, až ho uškrtila. Duše Švéda od té doby nemá klid a za nocí prochází chodbami kláštera a chytá se za kostnatý krk.
Černínský palác
hrabě Černín dal staviteli za úkol postavit největší palác v Čechách, když byl palác roku 1723 dostavěn, hrabě zemřel. Hraběnka odmítla zaplatit, dokud neuvidí smlouvu, tu ale důvěřivý stavitel neměl. Jeho bratr, svobodný zednář proto vyvolal ducha hraběte a ten bez prodlení vypálil do papíru otisk své ruky, hraběnka poté ochotně zaplatila. V tomto paláci žila i velmi pyšná hraběnka, která si dokonce v době největšího hladu nechala zhotovit střevíce z chleba. Za to přilétlo devět čertů, kteří hraběnku roztrhali na cucky a odnesli do pekel, nejspíše branou, která tu byla od časů Drahomíry. Hraběnka od těch dob chodí za nocí palácem, smutně hledí na své hořící střevíčky a nikdo neví, jak ji vysvobodit.
Úvoz a jeho strašidla
Nejznámějším strašidlem tohoto místa je bezesporu bezhlavý jezdec, který se tu údajně zjevoval každý pátek o půlnoci a hodinu cvalem projížděl Úvozem nahoru a dolů. Tento zakletý kněz byl ze Strahovského kláštera. Prý kdysi nechtěl přerušit karetní hru v jednom z místních lokálů, podle jiné verze nedojedenou večeři a postarat se o umírajícího souseda. Když se konečně sebral a vypravil na cestu, bylo už pozdě, ubožák mezitím zemřel. Mnich ale trestu neunikl, jeho kůň klopýtl na nerovné ulici, jezdce shodil, a ten si na místě zlomil vaz. Josef Svátek ve své sbírce pražských pověstí uvádí legendu o mnichovi ve verzi, ve které se tudy proháněl v malém dětském kočárku, k němuž byli zapřaženi ohniví koníci a jezdil tudy takto půl hodinu. Vypráví se také legenda, že za dob Rudolfa II, tu v jednom domě žil zlatník, k němuž do krámu často chodili dvořané a šlechtičny. Jedna z dam od dvora se do něj zamilovala, ač se o ní ucházel rytíř Zdiborský. Žili ve šťastném manželství a to odmrštěný šlechtic neunesl, najal vrahy a oba nechal zavraždit. Mrtvoly byly pohřbeny před dům v kdysi opuštěné ulici. Ze služebnictva ale kdosi poznal Zdiborského a ten byl pak zajat a popraven. V 18.století se v těchto místech skutečně dvě kostry našly.
Pražská Loreta
Podle pověstí se zdá, že Loretánské zvonky jsou přímo spojené s morem a zdravím. Hned několik pověstí se k nim totiž váže. Podle jedné v Praze žil pláteník, který měl nesmírně krásnou a milou dceru Juliánu. Ta však v době moru onemocněla a pláteník se za ní modlil v Loretě k Panně Marii. Jednou šel z kostela a uslyšel podivnou hudbu, když se vrátil domů, dcera byla zdravá a vyprávěla mu, že se jí zdálo, jak k ní Panna Marie sestoupila a kolem ní na obláčcích andělé se zvonečky, které hrály písničku. Pláteník znamení pochopil a pořídil na Loretu zvonkohru. Jiná pověst o vzniku zvonků vypráví, že v době kdy v Praze mor řádil a umíralo na něj i několik nedaleko žijících bratří, za každého z nich jejich matka dala kostelu zvonek, když zemřel poslední, darovala za něj zvon a mor ustal. A poslední pověst už je z doby, kdy zvonky visely a vypráví, že na Novém světě tenkrát bydlela vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků, když do Prahy přišel mor a vdově umíralo jedno děťátko za druhým, vdova vždy zašla do Lorety a nechala dítěti zazvonit na jeden zvoneček. Když i sama ulehla na smrtelnou postel, posteskla si, že už není na světě nikdo, kdo by dal zazvonit za ní a v tom se všechny zvonky na Loretě rozezněly a od té doby zpívají dodnes svoji krásnou mariánskou písničku.
V Coloredo-Manfeldském paláci v Karlově ulici, kde je nyní vystavena expozice tortury, se prý zjevuje místnost s červenými závěsy, kterou lze spatřit a do níž lze vejít pouze o půlnoci za úplňku. Uprostřed komnaty je umístěno zrcadlo, zahleděné do budoucnosti. Člověk v něm spatří sám sebe, jaký bude za rok a den. - Do základů domu U zlatého stromu v Karlově ulici byla zazděna větévka ze stromu rostoucího v Ráji.
- V domě U zlaté studně v Karlově ulici se v domě zjevují bezhlavá těla dvou španělských šlechticů, které majitel domu zištně zavraždil.
- Alegorie Vltavy v podobě nahé dívky na Mariánském náměstí zvaná Terezka, se jmenuje podle krásné dívky, která sem chodila pro vodu. Do této sochy se prý zamiloval místní bývalý rytmistr a odkázal jí všechen majetek.
- O useknuté ruce v kostele - Na přelomu 14. a 15. století vešel do kostela svatého Jakuba Většího nedaleko náměstí Republiky v Praze zloděj, kterému se tím navždy změnil život. Chtěl v kostele krást, když ale sáhnul na sochu Panny Marie s Ježíšem Kristem, náhle nemohl z uměleckého díla svou ruku sundat. Odtrhla ho až městská stráž, která mu pak za trest končetinu před kostelem usekla. Nenechavého muže událost natolik změnila, že poté začal na místě pomáhat jako dobrovolník. Ruka dodnes visí na stěně v kostele.
Další verze praví, že samotná socha ruku chytila a nepustila a tak musela být ruka utnuta. zdroj
- S tímto kostelem je spojena ještě jedna hrůzostrašná legenda. Při stěně boční lodi nalezneme rozměrný náhrobek nejvyššího kancléře Českého království Jana Václava Vratislava z Mitrovic, zhotovený v letech 1714-16. Dle pověsti, bylo tělo Vratislavovo teprve rok po smrti převezeno z Vídně sem. Tento pán tu byl pochován jen zdánlivě mrtev, procitnul totiž ze mdlob, vyrazil víko rakve, ale z hrobky se dostati nemohl. Zahynul tam tedy ubožák hroznou smrtí, což shledáno bylo, když po letech opět někdo do té hrobky byl pochován a tu nalezli rakev otevřenou a kostru ležící na zemi.
- V chrámu Panny Marie před Týnem se nachází náhrobní deska dánského hvězdáře Tycho Brahe, k níž se váže kuriózní legenda záhadného původu. Ten, kdo pohladí kamennou tvář dávného učence, bude prý vysvobozen od bolesti zubů.
- O vlaštovčí vodě - tato legenda pochází z Anežského kláštera na Starém Městě. Vlaštovčí voda byl prý tajemný elixír, s jehož pomocí může člověk vykonat mnoho dobrého. Do kláštera prý jednoho nevlídného večera doklopýtala vyčerpaná žena. Pocházela sice z urozeného rodu až z Polska, ale o všechny peníze postupně přišla. Když ji opustily síly, poslední spásu hledala u jeptišek. Sestry se nešťastnice obětavě ujaly. Po zotavení se jim chtěla odměnit a proto jim prozradila tajemství na výrobu léčivé vody. Jeptišky podle návodu vyráběly léčivou tekutinu, která se brzy dostala mezi Pražany a ti jí bůhvíproč říkali vlaštovčí voda. Chudí ji dostávali zdarma, ostatní za nepatrný obnos. Léta plynula, klášter byl zrušen a Polka zemřela. Recept však nezanikl a jedna ze sester ji stále vyráběla v domu u kláštera. Když zemřela, několik lahviček zůstalo vdově u které sestra bydlela. Jednoho dne vdovu navštívil mladík, student z Polska pokrevně spřízněný s mrtvou šlechtičnou. Do noci experimentoval, aby zjistil složení léčivé tekutiny. Náhle však domem otřásl výbuch a když se seběhli vylekaní sousedé, našli mladíka mrtvého uprostřed zčernalého nábytku a rozbitého skla. Jeho smrtí nadobro skončilo i hledání elixíru.
Jezuitský poklad v Klementinu - Jezuitský řád zde sídlil do roku 1773, pak musel tyto prostory opustit. Příslušníci však věřili v návrat a proto učinili tajná opatření, aby úřední komise, jež měla přijít zabavit jejich jmění, našla jen zlomek. Několik neznámých mužů z řádu v černých pláštích v noci navštívilo chudého zedníka, který sídlil na vltavském břehu. Řekli mu že pokud pro ně vykoná určitou práci bude po zásluze odměněn, souhlasil tedy. Muži mu dali šátek přes oči a v kočáru ho zavezli do Klementina a pak ho zavedli do tajného sklepení, tam mu přikázali aby zazdil vstup do vedlejší místnosti tak, aby nikdo nic nepoznal. Zedník tak učinil, dostal hrst zlaťáků a byl znovu se šátkem přes oči vyveden zpět do domova. Když se po čase rozkřiklo, že jezuité byli vyhnáni, zedník se dovtípil, že pomáhal ukrýt část jejich bohatství. Vypravil se na radnici a podrobně vylíčil svůj noční výlet, nikdy se však nic nenašlo. Škoda, že nebyl objeven i při současných rekonstrukcích, Národní knihovna by to jistě uvítala!
Vyšehrad
Čertův sloup
Na Vyšehradě si můžete povšimnout tří do jehlanu sestavených úlomků mohutného sloupu tzv Čertův sloup. Legenda praví, že jeden vyšehradský kanovník propadl karbanu. Aby splatil dluhy, vsadil se s čertem jménem Zardan, že odslouží mši svatou dříve, než čert přinese na Vyšehrad sloup z chrámu sv. Petra a Pavla v Římě. Čert však švindloval a popadl sloup z bližšího chrámu Santa Maria in Trastevere (v jehož sloupořadí skutečně dodnes sloup chybí!). Za to jej sv. Petr několikrát srazil do moře, takže Zardan dolétl nad kostel, právě když mše skončila. Zlostně mrštil sloup na střechu kostela sv. Petra a Pavla, až propadl do chrámové lodi, kde zůstal dlouhá léta. Pravdivost pověsti byla na Vyšehradě dlouho tvrdě hájena. Ještě v roce 1861 píše vyšehradský převor tato nekompromisní slova: "Čert přinesl ten sloup z Říma a jinak se nedá mluviti ani věřiti. Zardan, jenž ho nesl, to musil nejlépe věděti."
Ono toto místo je vůbec trochu tajemné, protože vlastně nikdo neví, kde se tu sloup vzal a neexistuje o tom žádný záznam. Podle některých zkoumání zde může být několik stovek až tisíc let a sloužil jako časoměrný sloup starých Slovanů, nebo mohl označovat i pohanské kultovní místo.
O vodnících v Podskalí
Podskalí je zaniklá vesnice připomínající již jen celnice na Výtoni, ve které je také muzeum o této kdysi velice malebné vesničce. Legenda praví, že v jednom chudém domku se dlouho nedařilo porodit syna, nástupce řemesla rybářského, když se konečně zadařilo chlapec si hrál u plaveckých vorů, spadl pod trám a vodník ho stáhl do hlubiny. Zoufalý otec se zhroutil, jeho žena volala s pláčem hastrmana a snažila se ho obměkčit. Vodník však synáčka nevydal. Na to rybářka vyřkla strašlivou kletbu: "I ty poznáš zoufalství a beznaděj, krutý hastrmane! Navěky proklínám tvé děti, jakmile vyjdou z vody na suchou zem, slunce je bude nemilosrdně pálit, až vypustí duši!" Jak řekla tak se také stalo, vodníčci když si v noci hráli na vorech, jejich nohy jako by se přilepili a nemohli se vrátit zpět.Rozednilo se a slunce začalo vodníčky vysoušet, pokud jim přestane kapat voda ze šosu bude konec. Hastrman nemohl nic dělat, když tu najednou u rybářů zaklepala stará babička, objala rybářku a dlouho s ní rozprávěla o osudu milovaného synka a nakonec přísně pravila: "Bolest každého otce či matky je stejná. Nikdo nemá právo mstít se na nevinných dětech, to si pamatuj! Vezmi synkovu košilku, kterou jsi po smrti zmáčela slzami a hoď jí na hastrmánky, ať se křivda dále nešíří." Matka nejdříve odmítala ale pak přiznala moudrost staré ženy. Hastrman už z dálky prosil o smilování. Rybářka mlčky hodila synkovu košilku na vodníčky, na hastrmana ani nepohlédla a odešla. Hastrman z Podskalí však na velkomyslný čin nezapomněl. Život rybářčině synkovi již vrátit nemohl, ale slavnostně vyhlásil, že v Podskalí se již neutopí žádné dítě - a svůj slib splnil. Tuto legendu nám nyní připomíná socha vodníčka na domu U Tunglů ve Vyšehradské ulici. Tato ulice je mimochodem na místě prastaré cesty, jež spojovala Vyšehrad se Starým Městem ještě před vznikem Nového Města.
Na Vyšehradě stojí zbytky gotické strážní věže zvané Libušina lázeň, název vznikl z pověsti Pražských Němců, kteří se snažili snížit její důstojnost a vyprávěli, že se tu koupala se svými milenci a poté je svrhávala ze skály dolů.
Co se skrývá v podzemí Vyšehradu?
Tři mohutné chrámy, několik kaplí, rozlehlý královský palác, přepychové domy kanovníků a měšťanské budovy. Takto před rokem 1420 vypadal Vyšehrad, než ho vydrancovali Husité. Ti pobrali vše, co mohli. Vyloupili
kostely a část jich i rozbořili, některé až do základů. Měšťanské domy byly vypáleny, stejný osud postihl i královský palác.
Na několik let se Vyšehrad stal jen pustinou, ve které přebývali tuláci a hladoví psi.
Většina církevních hodnostářů včas uprchla. Některé cennosti si vzali s sebou, otázkou je co udělali s těmi, které již pobrat nestačili?
Na Vyšehradě je ukryto něco posvátného
Psychotronici, kteří se zajímají o Vyšehrad a chtějí přijít jeho záhadám a tajemstvím, které ukrývá na kloub, zjistili nezávisle na sobě, že pod Vyšehradskou půdou je několik tajných prostor. Jistá psychotronička z Prahy cítila pod povrchem v parku na východní straně od kostela sv. Petra a Pavla přítomnost jakýchsi cenných předmětů a svatých ostatků, jež by se měly nacházet přibližně v hloubce 5-7 metrů. Tyto předměty by měly být ukryty v nevelkých prostorech a vyzařují silnou energii.
Na tom se shodl i jiný psychotronik. Jeho pátrání však nabralo konkrétnějšího rázu. Zjistil, že přibližně v hloubce pěti metrů pod povrchem se ukrývají zlaté drobnosti, z nichž nejvíce vyniká zlatý kalich, který byl do podzemí umístěn přibližně okolo 14. století. V hloubce přibližně pěti metrů se mají nacházet zlaté šperky ukryté v kamenné nádobě. Přineseny do podzemí byly okolo roku 1420. Dále se pod povrchem v hloubce šesti metrů má nalézat kovová truhlice se zlatým obsahem. Tento poklad sem má být přinesen roku 1485.
V hloubce šesti metrů se podle psychotronika také má nacházet okovaná truhlice se zlatými církevními předměty a spisy. A posledním objevem je místo pod povrchem, kde mají být uloženy ostatky panovníka.
Ostatky by mohly odpovídat ztraceným ostatkům prvního českého krále a panovníka Vratislava II, který sídlil na Vyšehradě a údajně tu měl být i pohřben v chrámu.
Zvláštní je, že objevy obou psychotroniků se naprosto shodují.
Je zcela neuvěřitelné, jak se oba psychotronici, kteří se spolu nikdy nesetkali, nespolupracovali a ani neměli žádnou jinou možnost se nějak ovlivňovat, shodují v nálezech.
Rotunda sv. Martina
Na Vyšehradě se také nachází nejstarší rotunda v Čechách - rotunda sv. Martina. Byl synem římského vojáka a později se vojákem rovněž stal. Ovšem za nějakou dobu přijal křest, neboť se mu údajně zjevil Ježíš a vrátil mu část pláště, který kdysi daroval chudákovi, který neměl peníze. Již se nechtěl bojů účastnit. Před jistým tažením, na které měl se svou družinou vyrazit, k němu přišel velitel a chtěl mu dát peníze. Avšak Martin je odmítl s tím, že do boje nepůjde a že chce vojsko opustit, protože jeho křesťanská víra mu bojovat zakazuje. Velitel to nepochopil a označil ho za zbabělce a zrádce. Martin na to odpověděl, že bojovat sice nepůjde, ale bude kráčet s křížem před jejich vojáky. A to také udělal. K boji nakonec vůbec nedošlo, nepřátelé totiž přijeli s nabídkou na smír. Všichni to považovali za zázrak a Martinovi bylo dovoleno odejít z vojska
Pověsti
Pověst vypráví, že u rotundy sv. Martina se můžeme setkat s ohnivým psem, se studeným ohněm, který září modrou barvou či s kostlivci, kteří radostně tančí okolo rotundy.
Dále tu však také můžeme potkat průvod dávných obyvatel Vyšehradu. Tvoří ho rytíři ve starodávné zbroji a kněží směřující po staré, dnes již zrušené cestě do rotundy. A protože tato stará cesta bývala výše než dnešní silnice, průvod se vznáší nad zemí. Nakonec vstoupí do svatyně zdí v místě, kde kdysi bývaly dveře.
Přímo na hradbách nad Vltavou můžete spatřit bílou paní, někdejší kněžnu Libuši, která se prochází v dlouhém šatu. Někdy se i usadí v jednom z oken a dívá se na Prahu. Hlídá totiž své poklady, ukryté podle pověsti ve vyšehradské skále - zlato, drahokamy, říční perly, lýčené střevíce, mošnu svého muže Přemysla a mnoho dalšího. Pomáhá jí v tom černý pes. Kněžna obvykle sedává u bohatství, někdy však tajnou podzemní chodbou vyběhne ven, podívat se, jak je na světě. Podle legendy jí dělá společnost kníže Přemysl a jeho vojsko.
Poměrně nebezpečný je přízrak bezhlavého francouzského důstojníka, který zde padl jako první z celého francouzského ležení. Zemřel za trest, protože se neuctivě vyjádřil o Vyšehradu a o kněžně Libuši. Dříve, když na Vyšehradě sídlila vojenská posádka, tento přízrak škrtíval vojáky na stráži.
V Cihlové bráně může návštěvníka nepříjemně překvapit zjevení oběšence, pokud neví, že právě tady může narazit na ducha stavitele Boučka. Ten se v bráně kdysi skutečně oběsil z lítosti nad tím, na kolik peněz ho její stavba přišla.
Po Vyšehradě se mají pohybovat i strašidelné kočáry. Jedním z nich je černý záhrobní vůz tažený koňmi bez hlav. Jindy je kočár žhavý a zůstávají po něm vypálené koleje. Celý zlatý, jezdí jednou za 100 let o půlnoci na Pražský hrad. Sedí v něm kníže Přemysl a o hodinu později se vrací zpět. Snaží se zjistit, jestli je už čas vyrazit Čechám na pomoc s rytíři spícími ve vyšehradské
A další jevy, se kterými se možná někdo z nás setká...
Mše mrtvých - Mše mrtvých se slouží o půlnoci a občas prý může být navštívena nic netušícími smrtelníky.
Zakletá duše ve zvonici - Ten, jemuž duše patřila, se něčím prohřešil a teď musí až do soudného dne hlídat ve zvonici. Tato duše měla být každou noc roztrhána. Jen údajně jedna žena ji zachránila. Mezi umrlce hodila šátek, který byl roztrhán místo duše.
Šedivá postava u pomníku sv. Václava na Vyšehradě - Na pomníku sv. Václava se má zjevovat postava, která tiskne svůj obličej do dlaní a odchází směrem ke hřbitovu, kde zmizí. Na místě pomníku se zjevuje i po jeho přestěhování. Dívá se směrem na Prahu.
Poustevník Poustevník se má zjevovat u rotundy sv. Martina. Nemá u sebe nic, jen u pasu svazek klíčů. Hledí ke kostelu sv. Petra a Pavla a na cestě se rozplyne. Objevuje se i v poledne.
Duch kanovníka Byl prý vynikajícím hospodářem. Po smrti byla kapitula, o kterou se staral rozkrádána. Kanovník se potom vždy zjevoval a napravoval škody, které jiní napáchali. Dával za vyučenou těm, kteří v kapitule kradli. Jednou měl dokonce zachránit děvčátko, které si (z dnes již zaházené studny) nevědomky odneslo otrávenou vodu.
Podle výše uvedených pověstí je Vyšehrad místem, kde se můžeme setkat s nadpřirozenými bytostmi. Nejsou zde vyjmenované všechny, jen ty, které se mají objevovat nejčastěji a o nichž je známo, že Vyšehrad dosud obývají. Proto nezoufejte, nenajdete-li poklad. Je tu totiž při nejmenším šance, že alespoň spatříte kupříkladu Bílou paní, která se bude procházet po měsícem ozářených hradbách Vyšehradu, nebo že třeba vysvobodíte nějakou zakletou bytost a ta se Vám i třeba nějakou tou starodávnou mincí odmění.
Český, pražský a další lokty jsou starou jednotkou délky používanou již v Egyptě a Mezopotámii 2000let př. n. l.. Byly odvozeny od rozměrů lidského těla...
Jednotky stejného názvu se proto místně odlišovaly a zajímavé je, že pražský je o jednu desetinu milimetru menší, než český, sami tento rozdíl můžete v Praze porovnat. Vzory délkových měr byly umísťovány na veřejně dostupném místě (většinou na tržištích a náměstích), z důvodu aby si obchodníci mohli měřit délku svého sukna a nevznikaly případné spory.
Toto měření můžeme provést i dnes hned na několika místech Prahy. Jedním je v Loretánské ulici bývala budova Hradčanské radnice (čp. 173/1). Zde je úředně přezkoušená míra českého lokte zachována ve vratech (59.4 cm) Na portálu si u tohoto domu můžeme povšimnout hradčanského znaku.
Druhým místem, kde je naopak zobrazen loket pražský, je na věži novoměstské radniční věži, kde je zazděn do zdi (59.3 cm) Na této věži si můžete také všimnout řetězu, pomocí kterého se uzavíraly ulice.
S tímto místem je spojena i legenda. Míra je zde na stěně umístěna poměrně vysoko, proto ne každý byl schopen si své zboží poměřit. Z tohoto důvodu městští radní najali muže vyšší postavy, který všem zájemcům pomohl a látku pomocí lokte poměřil. Ve středověku dostávali lidé jména podle toho, jaké práce vykonávali, proto dostal jméno Loket. Po letech, když zemřel, dostal tuto práci jeho syn, ten bohužel ale nebyl tak vysoký a tak ho lidé pojmenovali jako Lokýtek. Jednoduchá práce Lokýtkovi nestačila a chtěl více peněz, proto se domluvil s nepoctivými pláteníky a začal očerňovat ostatní poctivé řemeslníky. Když k němu někdo přišel s prosbou o přeměření plátna, zeptal se od koho látka je. Podle odpovědi buď míru pochválil, nebo očernil. Ten kdo mu dával tajně peníze, měl míru vždy dobrou. Během nějaké doby přišla spousta poctivých obchodníků na mizinu. Jeden bystrý pláteník, přišel na to, v čem by mohl být problém. Vzal své plátno, pečlivě ho proměřil a pak šel za Lokýtkem. Když se jej Lokýtek, jako každého zeptal, odkud plátno má, popravdě řekl své jméno. "Tak to Vás ošidili pane, tam už nechoďte" zněl jasný ortel. To pláteníka rozzuřilo a s křikem tento podvod odhalil. Lokýtek se zalekl a utekl a už ho nikdy nikdo neviděl. Říkalo se, že se ukryl v lesích s zemřel se smutkem nad ožebračenými obchodníky, od té doby se tu a tam objevuje jeho duch, který nabízí lidem zda si nechtějí loket poměřit, aby svůj čin odčinil.
Malá Strana
- O Hladové zdi - Zdi se začalo říkat "Hladová" až později ve vztahu k hladomoru, který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc chudým byla účelem budování zdi. Skutečné záměry však byly nepochybně čistě strategické, nehledě na to, že hladomor přišel až potom, kdy zeď již byla rozestavěna. Nepravdivé pověsti jsou zachyceny např. i v historických spisech Václava Hájka z Libočan nebo Bohuslava Balbína, který ve svém vlasteneckém díle píše: Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.
Skutečný je možná silné slovo, nicméně legenda k tomuto místu je opravdu zajímavá. Nejnavštěvovanějším hrobem Malostranského hřbitova je nepochybně "svatá holčička". Nachází se v zadní části za Thunovým pomníkem, vpravo při hlavní hřbitovní cestě. Soška ležící dívenky se andělsky usmívá, ručky pokojně složeny na prsou. Kamenné děcko halí dlouhý rubášek, hlava spočívá na polštářku s ozdobnými střapci. Autorem pozoruhodného náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max. Takřka nečitelný nápis na náhrobku uvádí jméno Anna Degenová. Podle matriky zemřela jako tříletá, nejspíše byla potomkem strážmistra Augustina Degena a nádenice Anny Degenové pochovaných v sousedním oddělení Malostranského hřbitova v hrobě číslo 231. Před sto lety žili v malém domku za Újezdskou bránou mladý hudebník Rubín se svou ženou. Byli chudí, ale měli se rádi a těšili se na den, kdy se jim narodí toužebně očekávané děťátko. Když jejich holčička, kterou pojmenovali Anna, přicházela na svět, začaly se dít neuvěřitelné věci. Na nebi se rozzářila jasná hvězda doprovázená stříbrnými obláčky a sladkou hudbou, o níž nikdo netušil, odkud přichází. Poupata stromů i květin se rozvila, odkudsi přiletěla hejna švitořících ptáčků - jako by celé nebe jásalo na narozením Anny. Rodiče i sousedé se nezvyklým úkazem divili a nedovedli si zázraky vysvětlil.
Co se přihodilo? Na rajské louce, kde přebývají dušičky nenarozených dětí, došlo k záměně. Namísto lidské duše se do malé Anny vtělil nebeský andělíček. Když Bůh poznal omyl, již nepřipustil, aby se zmýlený andílek vrátil zpět.
Anna vyrůstala ve stejných podmínkách jako chudé děti v okolí - přece však byla jiná. Nikdy nezlobila, neplakala a s každým se o vše nezištně rozdělila. Měla tak dobré srdce, až to přinášelo starosti. Do jejich bytu důvěřivě vpustila zloděje, žebráky i nemocné aby jim rozdělila poslední troník, dokonce na sebe brala vinu druhých.
Dobří lidé a zejména děti z širokého okolí však Annu milovali - stala se jejich obětavou pomocnicí a přímluvkyní. I starý, nerudný hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí podlehl kouzlu dobrotivé holčičky a jejím prostřednictvím pomohl mnoha chudým a nemocným, když v Praze řádila zlá epidemie. Nesmírná obětavost však holčičku vyčerpávala k smrti. Dívenka své rodiče prosila: "Nebraňte mi, nemohu jinak, v srdci cítím, že musím pomáhat".
Nakonec se Bůh smiloval, neboť poznal, že andělské srdce na zemi je přílišným břemenem pro dítě i rodiče. Když se Anna jednoho dne snažila zachytit padající hračku, zřítila se z okna na dlažbu a na místě zemřela. V té chvíli se osvobozený andílek konečně vrátil do nebe.
Vnuk starého hraběte, který si Annu oblíbil objednal u sochaře Maxe náhrobek s postavičkou ležící holčičky. Když byl pomníček hotov, stal se poutním místem, kam přicházely děti z širokého okolí a na náhrobek kladly lístečky, v nichž "svatou holčičku" prosily o pomoc.
Pozoruhodná legenda o "svaté holčičce" z Malostranského hřbitova inspirovala spisovatele Františka Kožíka k napsání neobyčejné pohádky. Dětská knížka nazvaná Svatá holčička vyšla ve válečném roce 1943, aby povzbudila nejmenší čtenáře v temných dobách nacistické okupace. Starý dětský náhrobek na Malostranském hřbitově nikdy nezůstal zcela zapomenut, přestože skutečné osudy malého děvčátka již nikdo přesně nezjistí. Díky Kožíkově pohádce si však pokaždé vybavíme tento příběh: "Na kamenném loži odpočívá malé děvčátko. Pod hlavou polštář, drobné ruce složeny na prsou, šat rozložen v záhybech. Mnoho tisíc dnů se nad ním rozbřesklo, mnoho tisíc nocí sklenulo. Jara je míjejí s pláčem májových dešťů, v létě je i kámen teple prosluněn a ovanut vůněmi, jeseně stelou okolo náhrobku zlatěrudé závěje a mnoho zim už přiběhlo a pokrylo spící dětský obličej dlaněmi sněhu..."
V současné době je kvůli častému řádění vandalů hřbitov nepřístupný a jeho brány se otevírají pouze při zvláštních příležitostech, například v rámci Dnů evropského dědictví.
O pěti králích - Dům u pěti králů se nachází na nároží ulic Vyšehradská a Na Hrobci. Tato novorenesanční čtyřpatrová budova vyrostla v roce 1906 v místech, kde se podle legendy nacházela menší hrobka pro členy knížecí rodiny Přemyslovců. Původně zbořený dům zvaný Na Hrobci míval na fasádě šest obrazů přemyslovských knížat (Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena, Vratislava a sv. Václava), údajně od dvorního malíře Marie Terezie Václava Ambrozziho. Zdejšímu hostinci se dříve říkalo u Pěti králů. Proč ale u pěti, když zde bylo vyobrazeno šest panovníků? Poněkud svérázný lidový výklad zněl - zatímco prvních pět kralovalo, Václav prý byl jen kníže! Spisovatel Adolf Branald v Pražských promenádách dokonce uvádí další "perlu" - sv. Václav byl prý jen takový náhradník a když si některý z králů odskočil na pivo, vzal to za něj. Fresky králů od L. Nováka zdobí i novostavbu, ale pokud je srovnáme s původními malbami na dobových snímcích, bohužel ani trochu se jim nepodobají...a místo hostince je v přízemí domu pizzerie, škoda...
Pražské muzeum strašidel
Toto úžasné muzeum pražských strašidel se nalézá v Mostecké ulici čp. 18. Dobré místo pro rodiny s dětmi, či pro poutníky, kteří hledají strach. Mostecká ulice se nachází mezi Malostranským náměstím a Karlovým mostem. Vchod je sice trošku schován, ale jistě ho najdete. Paranormal-activity vám doporučuje navštívit i muzeum alchymie, které se nachází na Jánském vršku. Půjdete-li Nerudovkou, uvidíte po chvíli schody po levé straně. Hned pod nimi se nalézá budova muzea. Musíte vejít do dvora a vchod je po pravé straně.Teď ale zpět k muzeu strašidel. Co zde uvidíte? (obrázek strašidla se zobrazí kliknutím na odkaz / pokud jsme fotografii našli/Bohužel se nám nepodařilo sehnat mapku muzea, ale pokusíme se vám cestu muzeem zprostředkovat. Sejdete-li dolů po schodech, dávejte pozor. Pod schody vás čeká Turek v Ungeltě, dále si povšimněte Mnicha na voze taženém kozly. Než půjdete dál, nezapomeňte navštívit Golema. U vchodu ke golemovi vlevo je zobrazen Dům U Obrázku panny Marie. Hned vedle se nachází Faustův dům. Dále si dávejte pozor. Čeká vás Rachotící kostlivec v ohnivém voze, naproti němu sedí tiše v rohu dobrý vodník Kabourek. Dáte-li se uličkou od tohoto vodníka vedoucí, povšimněte si v okně Železného muže. V rohu leží otylý kupec Haňka. Nad ním trochu nahoře se na vás z výklenku šklebí chlupáč. Nahlédněte do výklenku ve zdi po vaši pravé straně. Uvidíte raracha a zazděnou jeptišku. Dále zde máme čerta z Petřína (abyste ho viděli, musíte trošku zvednout zrak). Ve výklenku je bezhlavá herečka Laura. Doporučuji vám to obejít, nebo zbytečně přijdete o skřítky, kteří strašili už Karla IV. a o dům U Smrti.Poté se můžete navrátit zpět a jít dále. V levém rohu se na vás posměšně usmívá skřítek Sýpek. O kousek dál naleznete nejznámější pražské strašidlo - bezhlavého Templáře. Muže v kápi u schodů se nebojte, je tamních, co zabil Helmbrechtnici. Dále se vám po levé straně ve výklenku znovu zjeví herečka Laura. Po levé straně si ale dejte pozor na zlého vodníka od Karlova mostu. Všimněme si také v malém výklenku bílého zjevení ze Svatovítského chrámu. Dále uvidíme probodnutý jazyk kuplířky, který hlídá rozsápaný spiritista Ulrych. Dále se mějme na pozoru, čeká nás další nebezpečné strašidlo - Škrtící Židovka. Dále si všimneme 3 postav popravených českých pánů a nakonec projdeme přes práh do jiných světů a naše cesta je na konci. Samozřejmě vám doporučujeme si projít nejprve legendy a věci u před vchodem do sklepení.
Přejeme Vám příjemnou zábavu - Rada - vezměte si s sebou baterky ;)
Za pomoc děkujeme panu Filipu Zvolskému a jeho paní.
Starý židovský hřbitov
Židovské obyvatelstvo má v Praze dlouholetou tradici. První informace, které dokládají jejich přítomnost v našem hlavním městě, pocházejí z desátého století. Původně se jejich sídliště vyskytovalo pod Vyšehradem, ale od 13. století se primárně soustředili v oblasti Židovského města na Starém městě. Dnes místo zvané Josefov je cílem turistů z celého světa. Luxusní obchody se pravidelně střídají s židovskými památkami a genius loci to v centru Prahy nemá vůbec jednoduché. Hřbitov si svoji děsivou atmosféru drží i pod tlakem všudypřítomných turistů.
Starý židovský hřbitov je podle zmínky v knize Biarritz od Hermanna Goedscheho (Sir John Retcliffe) místem tajných setkání židovských mudrců, kteří zde osnují své plány na ovládnutí světa.
První náhrobky
Úplně nejstarší náhrobní kámen na Starém židovském hřbitově patří pražskému rabínovi a básníkovi Avigdoru Karovi a pochází z roku 1439. Posledním vyhloubeným hrobem byl ten pro Mojžíše Lipmana Becka v roce 1787. Později musel pozemek židovského hřbitova ustupovat asanaci Starého Města.
Část pozemku zabralo Umělecko-průmyslové muzeum a náhrobky, které stály v cestě, byly začleněny do nové zdi, která prostor ohraničila. Charakteristický vzhled hřbitova je dán i nedostatkem místa pro zesnulé. Podle židovského náboženského práva (halacha) nesmějí židé hroby rušit a zachovaný musí být i náhrobek. Na staré hroby se tedy musela navážet nová vrstva hlíny, která zase sloužila k pohřbívání. Některá místa mají tedy až dvanáct vrstev hrobů nad sebou.
Inspirace pro umělce
Specifická atmosféra místa odnepaměti lákala vypravěče pohádek, pověstí a děsivých historek. Dlouhá řada umělců se nechala židovským hřbitovem inspirovat pro svoji tvorbu. Alois Jirásek, Antonín Mánes, Vítězslav Nezval a Jaroslav Vrchlický jsou jen některá jména, která místní genius loci dohnal k tvorbě. Děsivý vzhled byl však vždy lákadlem pro děsivé příběhy.
Starý židovský hřbitov je populární látkou i pro umělce v zahraničí. Např. světoznámý spisovatel Umberto Eco vydal v roce 2010 román Pražský hřbitov.
Tanec mrtvých dětí
Jedna z pověstí hovoří o tanci mrtvých dětí. Když Prahu postihl mor, tak nejčastěji umíraly malé děti. Za vše však mohly dvě ženy se jmény Bella a Ella. Jejich cizoložství rozhněvalo Hospodina a ten na město uvalil morovou ránu. Pravděpodobně nejvýznamější osobnost, která je pohřbena na židovském hřbitově, je rabbi Low. Dětská úmrtí ho nenechala klidným. Jednou se mu v noci zdál sen, jak na hřbitově po půlnoci tančí malé děti.
Učenec rabbi Lowa dostal za úkol sebrat jednomu z dítětí rubášek a přinést mu ho domů. Duch dítěte se brzy zjevil před rabbiho domem a chtěl svůj rubášek zpět. Ten mu ho vrátil, ale předtím chtěl slyšet pravdu, proč se děje takové neštěstí. Dítě prozradilo, že za všechno může cizoložství dvou žen, a tak je rabbi Low potrestal a mor pominul. Po dvou ženách se jmenuje ulice Bellelesova.
Zda je tento příběh založený na pravdě, si můžete ověřit sami. Hřbitovní brána se zavírá v odpoledních hodinách, ale z různých míst je i po půlnoci vidět za zdi židovského hřbitova. Jeden z nejstarších dochovaný hřbitovů na světě vás jistě uhrane a rozvíří vaši fantazii.